Odpočívám tentokrát na molu, které je umístěné nad hladinou. Je tu nádherný výhled do otevřené krajiny. Vítr je ostrý až mrazivý. Voda pleská o dřevěnou konstrukci. Za mraky se čas od času objevuje sluneční světlo. Pozoruji jak se obloha proměňuje a vzpomínám na Silvestrovský čas s přáteli. Dostalo se na různá témata, ale nejčastěji se asi vracíme k "užívání si života" nebo jinak řečeno "umění žít". Napadali nás tehdy lidmi asi často viděná "řešení", jako je...více času, peněz, ocenění, žít každý den jako ten poslední.. .
Hejno racků se dychtivě slétlo kolem mě. Nebylo nic po ruce o co bych se s nimi mohla rozdělit. "Příště budu chytřejší"..nechám se slyšet. Jednotně se vyhoupnou do výšky... zpět k hladině a tak pořád do kola, až se ztratí za obzorem.
Zvedám se pomalu k odchodu. Myšlenky se rozeběhnou k poslední rozečtené knížce se zvláštním názvem "Cestou zlomenosti" od Ann Voskampové. Její úryvek o životě v čekárně mě skoro rozesměje. V čekárně na plnost života až budu, se stane, se změní... . Všechno se vrací k pointě, zkusit změnit svoje očekávání a vnímat spíše co Život-Ježíš, očekává od nás. Dobrá zlomenost jako zkušenost vyjádřená podobenstvím, kdy zrno odumírá, aby nezůstalo samo, ale mohlo vydat úrodu.
Tak x-tý krok...za Tebou. Jsem vděčná, že to se mnou nevzdáváš.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji !