Mám ráda vánoce. Přes veškeré napnulismy, které přinášejí je očekávám s radostí. Vůbec to nevnímám jako samozřejmost. Je tu milý moment s mojí užší rodinou a přáteli. Nikdo z nich "neodešel". Jsme tu pohromadě a těšíme se jeden z druhého. Moje země je stále svobodná a já se rozhoduji s citem pro věc, jak je mi vlastní. Chvilkami mnou projede úzkost. Hlavně tehdy, když se začnu strachovat. Duše jakoby dostala velké ruce snažící se svými nenechavými prsty zadržet všechno "v bezpečí".
Všichni už leží a spokojeně oddychují. Vezmu si do ruky akvarelky a vytvářím barevné louže. Toužím po odpovědi na moje chvění. Pozoruji svoje tahy štětcem jako divák, než rozeznám sestupující a vystupující andělské procesí. Jákobův žebřík není přece nic nového, ale přítomnost slova, že je se mnou Otec právě teď a já stejně jako Jákob nic netuším, byla tak hmatatelná. Díky!
Komentáře
Okomentovat
Děkuji !